Ultima Online: Manawydan - Role Playing shard

Manawydan.cz používá na svých webových stránkách cookies. Chcete-li získat informace o používání a nastavení cookies, prosím přečtěte si naše Prohlášení o ochraně soukromí. Nedostatečným nastavením blokování cookies dáváte souhlas k jejich využívání.

Kronika světa

Příběh kovářského učně Manguse Rudovouse

Bylo ráno. To ráno. A vše přitom začalo jako obyčejně.

Já, Kovářský učeň Mangus Rudovous, jsem vstal hodinu před svítáním, abych svému mistrovi Thordainovi připravil nářadí a rozehřál výheň na tu správnou teplotu. Pospíchal jsem, a těšil jsem se na dnešní den, protože mne čekala výroba mé první sekery. Samozřejmě až poté, co Thordain dokončí nasmlouvané zakázky.

Poklonil jsem se soše Moradina a spěchal do kovárny. Když jsem se už chystal začít roztápět výheň, všiml jsem si, že většina pytlů s dřevěným uhlím je spíš prázdná než plná. No, na celý den to určitě nevydrží, řekl jsem si v duchu. Rozdělal jsem oheň, a když začalo uhlí stravované plameny vesele praskat, přihodil jsem pár lopat a vyrazil rychlým krokem ven z Goren-Zaru. Uhlíř Grimgon pálí dubové dřevo v milířích ve dne v noci, jistě bude mít pár plných pytlů na prodej. Vyšel jsem z podzemí a ostrý ranní vzduch se mi zařízl do plic jako dobře nabroušená dvoubřitá sekyra. Syrový, mrazivý, ale přesto tak důvěrně známý. Spěchal jsem k chalupě Grimgona. Nad nedalekými kopci se objevily první paprsky slunce. Zakusovaly se do mlžného oparu nad dnem údolí jak plameny výhně do dřevěného uhlí a probouzely okolní lesy k životu.

Začal jsem si pobrukovat starou trpasličí píseň do kroku.


Moradin nám chleba dává,
proto jemu budiž sláva.
Moradin nás ohněm hřeje,
vidí, co se všude děje.
Ať jdu k horám nebo městu,
Moradin mi razí cestu.
Jen Moradin může říci:
mé děti jsou trpaslíci.
Jenom s tebou, kováři,
dílo se nám podaří.
Moradine, při nás stůj,
dál děti své opatruj.


A právě v tu chvíli se to stalo. Vteřina, která změnila celý můj život. Rozmetala vše, co jsem znal a miloval. Změnila svět. Zničila ho. Ale snad není ještě všemu konec. Ještě ne. Jsme děti Moradinovy. On nás neopustí. Jen musíme bojovat. A my zvítězíme. S kladivem v pažích a ohněm v srdci se vrátíme pro to, co je naše. Potrestáme ty, kdož to utrpení způsobili.


Ale tehdy...

V hlavě mi explodoval kovářský měch. Svalil jsem se, jako bych dostal ránu palcátem přímo do obličeje. Teplé paprsky slunce a příjemný ranní vánek byly rázem pryč. Zbyla jen nekonečná bolest, která mi vymačkávala oči ven z hlavy.

Postavil jsem se a uslyšel nelidský řev. Bleskurychle jsem se otočil a pokoušel se přinutit své oči, aby pronikly temnotou kolem.

Řev se ozval znovu a opět ta bolest; znovu mne srazila na kolena. Moje mysl kvílela a pokoušela se uprchnout ven z mé hlavy.

A opět ten příšerný řev. Zakryl jsem si uši, ale nebylo mi to nic platné. Ten řev byl uvnitř mé vlastní hlavy, nedalo se mu nikam uniknout.

Jen jsem ucítil něco teplého a lepkavého, co mi z uší protékalo mezi prsty.

A znova ta bolest.

Upadl jsem obličejem přímo k zemi jako podťatý buk. Mrazivá lázeň mokrého sněhu trochu bolest otupila a částečně se mi vrátil zrak. Ve sněhu zbyl po mé tváři krvavý otisk. Krev mi crčela z nosu i z uší.

Snažil jsem se uvažovat logicky, ale nešlo to. Hlava tak příšerně bolela a já nemohl pochytat myšlenky a splést je do něčeho smysluplného...

Až po chvíli... musím do města!

Léčitelé nebo snad Moradinovi kněží mi jistě dokážou pomoci.

Kterým směrem je vlastně Goren?

Udělal jsem pár kroků.

A pak mýma očima projela kopí a zaryla se mi do hlavy. Narazila s třeskotem na zadní stranu lebky, a pak jimi uvnitř někdo otáčel, až hrot skřípěl o kosti. A někdo se smál, tak příšerně, ječivě se smál. A pak, opět výbuch v mojí hlavě a řev. A kvílení.

Padl jsem do sněhu a ztratil vědomí.

Probral jsem se opřený zády o strom. Zastřeným zrakem jsem viděl siluetu brány Goren-Zaru.

Nepamatuji se, že bych šel. Nebo se plazil.

Pokusil jsem se vstát.

S pomocí kmene starého dubu se mi to tváří v tvář jeho vrásčité kůře po nejdelší minutě mého života konečně podařilo. Moradine, díky tobě.

Město... Goren-Zar...

Za zády se mi ozvalo zaryčení; otočil jsem se.

Veliký jelení samec s majestátním parožím stál asi deset sáhu ode mne a potřásal hlavou. Pak sklonil hlavu a z jeho hrdla se ozvalo zoufalé zachroptění.

Zapotácel se. Pak ztuhnul.

Znenadání se prudce rozběhl přímo proti mně.

Ostré bodce jeleního paroží se mi zabodly do hrudi a zády jsem narazil na
kmen dubu, s jehož pomocí se mi před pár minutami podařilo vstát.

Moradin ve mně ale probudil vlnu vzteku. Doplazím se až před brány města, abych vykrvácel ukopán hloupým jelenem?

Uchopil jsem oběma rukama paroží jelena a odtlačil jej od sebe. Pak jsem prudce trhnul doleva a s potěšením uslyšel, jak zvířeti křupl vaz. Adrenalin vehnaný do žil soubojem se vzteklým zvířetem mi dodal sílu. Hlava mi stále třeštila bolestí, ale zaťal jsem zuby a vykročil do města sice otupělý, ale s nadějí na blížící se pomoc.

Nemohl jsem se mýlit více!

Před bránou ležela těla zvířat i lidí. Z ochozu nad hlavní bránou visel oběšený strážný. Všude mrtvo, zmar a zkáza. Vešel jsem branou do vstupní haly, na jejímž konci byla velká socha obránce trpaslíků, Moradina. Ve vstupní hale byla spoušť. Cákance krve, zvratky, těla i jejich kusy. Rozlámaný nábytek, poničené reliéfy na stěnách, ohořelé závěsy. Nevěřícně jsem se došoural až k Moradinově soše, té samé, které jsem se ráno klaněl.

Padl jsem na kolena.

Proč? Moradine, proč? Opustil jsi nás? Jsme tvé děti, jak jsi mohl dopustit takovou zkázu?

Moje mysl opět v mé hlavě vybuchla.

Svalil jsem se k nohám sochy božského kováře a mysl se mi zastřela milosrdnou tmou. Probral jsem se, nevím po jaké době, ale na stejném místě.Zaslechl jsem nelidský řev a hluk z východní chodby.

Přímo ke mně běžela řvoucí zavalitá postava ve špinavé zástěře, ve které jsem poznal trpasličí hostinskou Geradine.

Valila se na mne jako balvan ze svahu, řvala a v napřažené levačce držela velkou těžkou mosaznou pánev. Z jejího oblečení byly cáry hadrů a tvář měla pokrytou podlitinami. Její pravé oko bylo ošklivě poraněné a v druhém měla nepřítomný pohled. Pravá paže byla deformovaná a zjevně částečně uškvařená.

Přišla o rozum, napadlo mě.

V tu chvíli ale už byla u mne a začala na mě útočit pánví. Zoufale jsem se pokoušel chránit si hlavu a odkulit se z dosahu kvílícího funícího monstra se smrtonosným kusem mosazi. Vyčerpání a hrůzy dnešního dne však zpomalily mé reflexy natolik, že jedna rána nakonec dopadla plnou silou a poslala mě opět do říše zapomnění. Ztrácel jsem vědomí s přesvědčením o blízkém konci veškerého utrpení. Další údery dopadaly a dopadaly a dopadaly...

Bodavá bolest a řev v mé hlavě byly prozměnu důvodem, který mne vyburcoval z bezvědomí zpátky do světa kolem mě. Hostinská byla pryč. Zahlédl jsem malou schoulenou postavu asi sedmiletého gnomího děvčátka. Seděla a v náruči držela mrtvé kotě. Sbíral jsem se ze země dlouho. Nakonec jsem se došoural k dítěti. Měl jsem vyražených několik zubů. Zkoušel jsem na ni mluvit, ale nereagovala. Její pohled byl mrtvý. Vzal jsem ji za ruku. Byla chladná. Oči bez emocí a bez života. Tělo přežilo, ale duše se vytratila. Kopí v mé hlavě znova začalo bodat a šílený smích mě provázel dalších pár nekonečných minut.

Opět jsem ztratil vědomí.

Znovu jsem se probral a na svých nohou jsem cítil tlak. Ležela na nich hostinská Geradine. V zaťaté levačce svírala pánev. Měla mrtvé oči a hlavu téměř odříznutou od těla. Vyděšeně jsem ji odkopnul. Převrátila se a já uviděl, že má navíc rozpárané břicho. Pak jsem zjistil, že v pravé ruce držím velký kuchyňský nůž.

Pustil jsem ho, zařval jsem, vyskočil a utíkal pryč, ven. Ven z toho z města hrůzy!

Před městskou branou mou hlavu zase zasáhla lavina bolesti a neskutečného jekotu uvnitř.

Nejsem si jistý, co jsem dělal dále. Pamatuji si pak už jen pár útržků. Žil jsem víc jako zvíře, než jako člověk. Pojídal všechno, co jsem kde našel, bobule, houby, syrové maso zvířat, která mě soustavně napadala a útočila i na sebe navzájem. Bloudil jsem divočinou, jen abych byl pryč z místa, které bylo dlouhých dvacet let mým domovem.

A to zřejmě až do chvíle, kdy jste mne našli, dovedli sem a udělali ze mě opět trpaslíka. Zbytek už znáte.


"Jojo brachu, spousta tady má podobný příběh," otočil se ke mně člověk, který se mi dřív představil jako Jerin. "Tady v Isharu to bylo tři dny hrozné. Lidé i zvířata bolestí umírala nebo zešílela a ničila a zabíjela všechno a všechny. Někteří v amoku povraždili své blízké, a když přišli krátce k sobě a zjistili, co se stalo, ukončili sami své životy. Ale po třech dnech bolest zmizela stejně nečekaně, jako se objevila. Ti, kteří to všechno přežili, spoustu věcí, co se stalo během Dnů šílenství, zapomněli. Zapomněli však i spoustu toho, co věděli, znali a uměli z dřívějších dob. V Isharu propukl hladomor, pak epidemie a jednomu a pak druhému padly za oběť další stovky lidí. Doufali jsme a čekali, že přijde pomoc z Eldamaru a Gorenu. Marně.

Když se situace ve městě postupně zlepšila a začali jsme prozkoumávat okolí, zjistili jsme, že dál od města bolest a šílenství přetrvává a se vzdáleností narůstá.

V lesích blízko Isharu, kde bolest dnes není tak silná, jako dál od města, jsme začali potkávat uprchlíky ze všech ostatních měst. Jen některé se nám podařilo vrátit zpět mezi nás. Jiní utekli zpět do lesů nebo nenašli sami sebe a chovají se dále jako smyslů zbavení. Ishar teď potřebuje každou ruku. Každého, kdo něco umí, aby to, co nezapomněl, naučil i ostatní. A aby obnova města pokračovala zdárně kupředu. Všeho je nedostatek. Surovin, pracovníků, jídla, výrobků. A taky potřebujeme zjistit, zda jsme schopni zbavit toho prokletí i ostatní místa říše, když Ishar jej už nějak dokázal překonat."

Podíval jsem se mu zpříma do očí.

"Byl jsem kovářský učeň a nabízím městu Ishar své služby. Ale jednou se vrátím do Gorenu a pomohu jej vybudovat zpátky, jaký byl dřív, než nás ta pohroma připravila o náš domov. A najdu toho, kdo je za to zodpovědný.

U Moradinova kladiva!!!

Zaplatí za to, co způsobil. Oheň Moradina hoří v jeho dětech. A není moci, která by jej mohla uhasit. Je čas dát se do práce."

Otočil jsem se k ostatním v lokále.

"A teď, kde najdu volnou výheň, u které by trpaslík mohl přiložit své kladivo
ke společnému dílu?"
Mangus Rudovous
13. Novu 268. roku
Copyright © 2003-2024, RT Manawydan.