Kronika světa

Střípky

„Ale já chci ještě! Kukuřice mi zvadla, jabloň uschla, bavlníky sežrali brouci…!“ „Hej, já tu byl první, dejte mi to hned!“ „Nestrkejte se. Mám největší pole, zasloužím ze všech nejvíc.“ „To je taková nádhera, že už máme z čeho sázet, teď, když začíná...“ „A já jsem místní, měl bych dostat více než ti přivandrovalci.“ „...jojo, madam, jaro je tady, osijeme, sklidíme, bude co jíst...“ „A já nasazoval krk, když…“ „A já…“ „...už aby bylo!“ „A dejte mi…“

„TICHO!“ zařval správce a vztyčil se ze židle do své plné výšky. Toto gesto sice vyznělo trochu hluše vzhledem k faktu, že elf, který se mu natahoval právě přes stolek, byl dobře o hlavu vyšší, nicméně dav přesto na moment ztichl. Přesně to stačilo správci k nádechu, než spustil pořádně: „Jestli okamžitě nesklapnete, neseřadíte se a nepřestanete mi tady dělat bordel, nebude nic! Farmáři do řady, ostatní vymajznout a každopádně všichni držet huby!“ Udýchaně si sedl zpět na rozvrzanou židli a chvíli poulil oči a přerovnával svitky jen aby se vzpamatoval. Tento heroický výkon jinak nesmělého správce potřebovali ale rozdýchat i mnozí jiní a dokonce se opravdu utvořila řada.

„Jméno, povolání, bydliště?“ ozval se správce už zase svým tichým, nesmělým hlasem. „Jsem Aldeharie, z Isharu, farmářka.“ Jakoby všichni nebyli teď z Isharu, pomyslel si nevrle, ale povinnou formuli zanesl s úřednickou rutinou do příslušného řádku. Následující tři předání vybraných semínek a přídělu hnojiva proběhly bez citelných problémů, pomineme-li šok a znechucení nad absencí mandragory, které musel dát všem hlasitě najevo jakýsi elf.

„Jméno, povolání, bydliště?“ „Dejte mi taky něco, nejlíp co se dá chroupat, bysem si dal…“ Strážný zamrkal na hromotluka v špinavé tunice. „Prosím?“ „No že já rád semínka. Na chroupání…“ „Ty nejsi farmář, že ne?“ „Ale néé, tož to já nejsem, to já jen že bych si dal. Nejlepší jsou slunečnicový.“ Správce nevěřícně zamrkal a zdaleka nebyl sám. S nasazením mnoha životů zachráněná dávka semen a sazenic se sice zatím rozdávala zdarma, ale rozhodně ne kdekomu a rozhodně ne k snědku. Správci opět naběhly žilky na krku.

„Tak takovýmhle, jasný? se nebude ani prodávat! A teď…“ s pohledem stejně ledovým, jako měl hlas, ukázal k východu z radnice.